RESET 2013: Obchodníci s deštěm
Prší. Už dlouho. Je pondělí 3. června a začínám být trochu nervózní. Ne snad kvůli svému domovu, ten voda vyplavit nemůže, ale kvůli Resetu, tedy Republikovému setkání Pionýra. To se má konat o víkendu a já nemám ponětí, jestli je poblíž kdyňského kempu nějaká řeka či potok, která ho může spláchnout. Lituju, že jsem areál ještě neviděla. Příliš mi nedodává ani fakt, že skauti své setkání, které mělo být jen čtyřicet kilometrů od nás, zrušili. Pravda, louky pod Švihovem bývají zatopené při každé větší vodě, ale stejně. Snažím se nepanikařit.
Úterý večer. Konečně dobrá zpráva. Tedy alespoň částečně.
Přestalo na chvíli pršet a na internetu se objevily fotky z dnešního
odpoledne. Zasedal tu krajský výkonný výbor, terén obhlédl a rozhodl, že
to klapne a nic se rušit nebude. Louky jsou sice podmáčené a po cestách
stéká voda, ale má být hezky, tak to snad vyschne. Z fotek je sice patrné,
že má Ivanka Mochurová z organizátorského týmu vyhrnuté nohavice a
sandály jen tak naboso, ale nevěsím hlavu. Jo, potok ani řeka kol kolem
není! Zprávu o tom, že se Reset koná, rozesílám i do světa
prostřednictvím pionýrského facebooku.Středa. Sluníčko svítí, je krásně a doslova vedro. Tedy alespoň v Plzni. V duchu doufám, že totéž počasí je i ve Kdyni a půda vesele vysychá. Rozesíláme aktualizovanou tiskovou zprávu do médií, že se setkání koná. Vyhráno ale není, bojím se, že se budou výpravy hromadně odhlašovat, střední, severní a jižní Čechy jsou totiž pod vodou. Ivanka mě uklidňuje, že ubylo jen pár jedinců. Na nahlášených osmi stovkách pionýrů by to nemuselo být tak znát.
Ve čtvrtek dopoledne je dost zamračeno a trochu zima. Balím věci s sebou. Vše už mám přichystané za dveřmi, když si uvědomím známou poučku: Nebal jen podle toho, jaké je aktuálně počasí, přibal i něco navíc. Do tašky tak přihazuji další kraťasy a po chvilce váhání přidávám i tílko. Co kdyby náhodou. Na předpověď počasí se ale z principu nedívám. Věřím, že bude hezky, tak není důvod. To, co nás čeká, stejně nezměním, tak proč se případně rozčilovat předem.
Ve Kdyni je ale krásně a práce je v plném proudu. Kraťasy si na sobě nechávám až do pozdní noci. Pomáháme, připravujeme, chystáme. Stružky na cestách už nejsou takové, ve stanech, které mají být jídelní, je ale slušná porce bahna. Nevím, nevím, jestli to vyschne. Tohle budou muset pionýři zvládnout. Večer mě kluci přesvědčí, ať se přece jen podívám na internet, jak má o víkendu být. Předpověď říká, že v sobotu bude odpoledne pršet. Rozpětí, kolik vody přibude, je velké – od 1,7 mm do 19 mm. Ach jo, snad se nám to nejhorší vyhne. Přesně proto jsem tu předpověď vidět nechtěla, akorát je mi to teď líto.
Nedělní ráno je znovu jaksi zamračené, respektive zamlžené. Nad shromážděnými stovkami pionýrů, kteří rekapitulují setkání, je jen bílo. Ještě než ale začne to pravé balení stanů, týpí a vůbec všech věcí, vykoukne znovu ten kulatý žlutý zázrak. Výprava za výpravou postupně odchází na parkoviště k autobusům. Mraky se začínají honit čím dál víc. Zavírají se dveře autobusu, který má děti odvézt na vlak. Jde o poslední autobus z té největší vlny. Kemp už je téměř vylidněn, zůstává jen pár desítek pionýrů, kteří mají na odjezd domů ještě čas. A v tu chvíli začnou na zem dopadat první kapky deště. Neuvěřitelné načasování. Naštěstí jde jen o malou přepršku, za chvíli už zase svítí sluníčko. I poslední pionýři za sucha odcházejí. V suchu také balíme všechny pořadatelské věci. Hodinu poté, co poslední účastníci opouštějí kemp, obloha doslova zčerná a přichází průtrž mračen. Neuvěřitelné.
„Nutný je věřit a strašlivě chtít…“ – to zpívá skupina Hop Trop ve své písničce Obchodník s deštěm. A my všichni, kteří jsme ve Kdyni byli (a ještě další navíc, kteří přijet nemohli), jsme zkrátka tak moc chtěli, že jsme to dokázali. Takže díky, že to nebyl jen sen a pohádka…
Více fotek najdete na našem facebooku.