PROHLÁŠENÍ ČESKÉ RADY PIONÝRA
K 20. VÝROČÍ OBNOVENÍ SAMOSTATNÉ ORGANIZACE PIONÝR
Nedávno jsme si všichni připomněli události konce roku 1989, v Pionýru si připomínáme výročí bezprostředně související – dvacet let od ledna 1990, kdy byla obnovena činnost Pionýra coby samostatného demokratického sdružení.
Historie pionýrského hnutí u nás ale sahá dále. Začalo vznikat po
druhé světové válce jako reakce na přirozené dětské potřeby
sdružování a spolupodílu na správě svých věcí. Byla ustavena
Pionýrská organizace Junáka, později přejmenována na Pionýrskou
organizaci Československého svazu mládeže. Časem se však dobrovolné
hnutí stalo i velmi poškolštěnou institucí. Přesto uvnitř něj stále
existovaly původní základy. Z nich vzniklo kritické pnutí, které
přivedlo kostnatou a neživou část organizace k pádu, a na nich byl v roce
1968 postaven samostatný Pionýr. I když jen na dva roky, po kterých byl
opět vklíněn pod čepec oficiální jednotnosti (Pionýrská organizace
Socialistického svazu mládeže).
I po roce 1970 přesto v činnosti oddílů přetrvalo mnoho myšlenek, jež
nemohly být nahrazeny pustou formálností. Nikdo přitom netvrdí, že ta se
nevyskytovala – stejně jako existovaly oddíly a tábory plné
dobrodružství, romantiky a úžasných prožitků, které významně a kladně
formovaly postoje lidí na celý život.
Rok 1989 přinesl změny v celé společnosti. Velká formálně jednotná
Pionýrská organizace SSM se začala rozkládat již v prosinci 1989. Po
obnovení činnosti Pionýra následovala svobodná volba pionýrských oddílů
a skupin – některé šly svou cestou, mnohé zůstaly a vytvořily základ
obnoveného Pionýra.
Nikdy jsme se nesnažili svou minulost skrývat a nebráníme se debatě
s kýmkoli, kdo je ochoten rozumně diskutovat. Ostatně samo obnovení
činnosti v roce 1990 a hlavně následujících dvacet let nepřetržité
činnosti dokázalo, že i při velmi kritickém pohledu do historie
pionýrského hnutí a s vědomím chyb, bylo a stále je na co navazovat.
Najde se však stále dost lidí, kteří pionýrskému hnutí v minulosti
podsouvají jen ty nejhorší úmysly – počínajíc mravním kažením
dětí až po řízené likvidace jiných organizací.
Pionýr se za dvacet let stal uznávaným sdružením, partnerem ostatních
podobných spolků i státních institucí. Stejně jako celá naše
společnost, i on za těch dvacet let odrostl. Jako dříve má své neduhy
i své silné stránky, ale je jednoduše o dvacet let dál a většina
dnešních členů si dobu před rokem 1989 ani osobně nepamatuje.
Škarohlídům bychom chtěli vzkázat: „Nedokážete-li se po dvaceti letech
odtrhnout od minulosti, je to váš boj. Dobře si uvědomujeme historii
pionýrského hnutí. Nekriticky ji nehájíme, ale ani bezmyšlenkovitě
neodsuzujeme. Poučili jsme se z ní v dobrém i zlém a dávno se s ní
vyrovnali. Počítaje i majetkové poměry s jinými spolky, včetně Junáka.
Známe skutky, které byly páchány z mocenských pozic, litujeme jich a
odmítáme je, protože jsou v naprostém rozporu s programovými východisky
současného Pionýra.“
Ačkoli poznávání a objasňování vlastní historie je proces, kterého se
nezříkáme, hlavní smysl naší práce je zkrátka jiný, než obhajovat a
vysvětlovat své právo na existenci. To mohla být zajímavá výzva
v devadesátých letech minulého století, dnes je to již jen plýtvání
energií, kterou chceme věnovat dětem a mladým lidem. Přípravě aktivit,
pořádání akcí, výchově k slušnosti, odpovědnosti a aktivnímu
občanství. O to se snažíme již dvacet let a budeme se o to snažit
dál.
Členové
České rady Pionýra