Právě dnes
Dnes, 20. ledna 2015, je to přesně 25 let od Mimořádné konference pionýrských pracovníků, kde bylo rozhodnuto o tom, že Pionýr bude dál fungovat jako samostatná organizace.V Brně bylo na Mimořádné konferenci pionýrských pracovníků rozhodnuto o obnovení činnosti Pionýra v návaznosti na období samostatnosti z let 1968–1970 a v duchu nejlepších zkušeností z dlouholeté tradice různorodé zájmové činnosti. Po čtvrt století je Pionýr stále jednou z nejvýznamnějších organizací dětí a mládeže u nás a působí ve všech krajích naší republiky.
Na jednání konference bylo původně zvoleno 440 delegátů s hlasem
rozhodujícím z celého Československa, tři se však mandátu vzdali, zbylo
437 delegátů. Do Kongresové haly Výstaviště v Brně jich přijelo
414, což je 94%! I toto číslo svědčilo o zájmu pionýrských
pracovníků o změny v Pionýrské organizaci SSM a jejich
nasměrování.
JEDNÁNÍ ZAČALO
Kdo zažil mnoho předcházejících konferencí, kdy se po v tichosti
přijaté úvodní zprávě rozeběhla klasická diskuze, při níž se za
řečnickým pultíkem četla předem připravená vystoupení, ten se nestačil
divit. Ale to snad očekával jen málokdo… Jednu chvíli se zdálo, že
nemalá část delegátů s sebou přivezla vlastní (a pochopitelně ten
nejlepší) návrh nových dokumentů. A z toho byl značný Babylón…
Před zahájením konference ještě proběhla mezi delegáty anketa. Každý se
mohl vyjádřit k nejdůležitějším bodům diskutovaných materiálů. Ta
sice prokázala velkou shodu názorů z hlediska základního
cíle – pokračovat v práci – a jeho rámcového vymezení, ale proti
předpokladům to jednání neurychlilo. Některé skupinky delegátů či
jednotlivci utápěli čas i energii svoji i ostatních v nekonečném
připomínkování třeba již potřebnou většinou přijatého závěru, jen
proto, že osobnímu názoru (čti formulaci) nebylo popřáno
sluchu… Připomínky k připomínce připomínky – to byla nezbytná
daň, kterou bylo třeba „platit“ za získanou volnost a nedostatečný
respekt k vlastním pravidlům.
HLAVNĚ NĚCO UDĚLAT! COKOLI A HLAVNĚ OKAMŽITĚ!
To bylo motto radikálů, aniž by tito nezřídka tušili či alespoň
navrhovali, co a jak dál… Proto byly i chvíle, kdy mnohé delegáty
zaplavoval pocit nedůvěry – že nastalý zmatek může nakonec přerůst
až v rozklad. Několikráte hrozilo, že se ve vymezeném časovém prostoru
nepodaří konferenci dojít až k řádnému usnesení. Opakované návrhy,
dohady, upřesňování, změny, hlasování a zase hlasování. Bojovných
diskusí bylo vpravdě nekonečné množství – třebas‘ se často
zápolilo skutečně „jen“ o slovíčka, nebo se konference utápěla
v opakovaně vyvolávaných procedurálních problémech.
Za zopakování však stojí, že v jednom nebyl spor vyhrocený či na
vážkách: když přišla na pořad otázka, zda pokračovat v práci
s dětmi. V tom panovala téměř úplná jednota: Ano, určitě, vždyť jsme
v oddílech s dětmi dělali léta dobrou práci. Slovní řež nastávala
často v jednotlivostech. Mnozí nebyli ochotni přistupovat na kompromisy při
formulování. Průběh jednání byl opravdu velmi složitý. Hlasovacím
maratonem, často ani ne odstavec po odstavci, ale větu po větě procházely
schválením nově tvořené dokumenty.
Navíc – a to připouštěla opravdu menšina účastníků – nešlo
jen o nové dokumenty a nové tváře ve vedení. Konference měla sice dát
potřebný nový rámec v podobě organizačního řádu (stanov), ale měla
také nalézt shodu a stanovit jasný směr dalších kroků, které je
nezbytné společně dělat.
VÝSLEDKY ALE PŘIŠLY
Nabádání k zachování a užívání chladné hlavy slyšeli delegáti
v průběhu jednání mnohokrát. Přesto se opakovaně rozpoutávaly dohady
o věcech zásadních, ještě častěji však o detailech či slovíčkách.
Po hodinách naplněných náročným jednáním se však dospělo
i k úspěšným koncům. Chmurné předpovědi se nenaplnily, přes jistou
rozrůzněnost názorů i motivací se delegáti dobrali zásadních
závěrů:
• Bylo rozhodnuto, že organizace ponese název Pionýr/Pionier.
• Schváleny byly základní dokumenty obnoveného spolku, byť s označením
prozatímní.
• Zvoleny byly nové nejvyšší orgány:
Přípravná federální rada Pionýra a její předseda – Stanislav
Klíma.
Přípravná federální kontrolní a revizní komise Pionýra.
• Byl přijat text dopisu předsedovi vlády ČSSR Marianu Čalfovi
a delegáti konference se dohodli, že vyšlou delegaci k prezidentu republiky
V. Havlovi.
• Mimořádný sjezd Socialistického svazu mládeže byl vyzván, aby vzal na
vědomí rozhodnutí o osamostatnění PO, která doposud byla součástí SSM,
a schválil opatření, umožňující její osamostatnění bez zbytečných
průtahů.
Po půlnoci (vlastně již v neděli 21. ledna) bylo přijato poslední
usnesení a konference byla – za občasného zhasnutí světel v sále
techniky nespokojenými s prodlouženým časem jednání – řádně
ukončena.
NESPORNÝ ÚSPĚCH MĚL I SVÉ STÍNY
Kromě skutečnosti, že prozatímní dokumenty neobsahovaly ustanovení
o symbolice – u níž převážil názor, že má být upřesněna až po
daleko širší diskuzi vedené i s dětmi, nebo též kvůli nezodpovězeným
otázkám – co bude s profesionálními vedoucími pionýrských skupin (na
něž konference rozhodně ani odpověď dát nemohla) bohužel zůstaly jen ve
velmi hrubých obrysech naznačeny potřebné organizační postupy, které bylo
potřebné vykonat, ideálně koordinovaně. Pionýru tato nedůslednost
přinesla do budoucna mnoho, zejména ekonomických problémů.
Na jednání přítomný předseda Ústředního výboru SSM, Martin Ulčák,
sice slovně proces obnovy a osamostatnění Pionýra přivítal a přislíbil
pomoc a materiální zajištění, ale právě to bylo školní ukázkou
důsledku našeho neopatrného a příliš důvěřivého přístupu. Zůstalo
jen u příslibu.
Neujasněnost budoucích kroků a nedůslednosti v postupu, ba i neshody na
jednotlivých organizačních úrovních, způsobily, že na mnoha místech
následně převládly pouze dílčí zájmy a blaho a zájem Pionýra trpěl.
Napravovala to sice svojí následnou prací Přípravná federální rada
Pionýra, ale ta nemohla zastat všechno. Ostatně ne všichni její členové
se práce v ní účastnili a k naplňování závěrů MKPP přispívali,
někteří působili i naopak…