Noční pochod za Brdskou čarodějnicí – kratší trasa
V rámci oslav 25. výročí obnovení samostatného Pionýra uspořádala 117. PS Kalich ve dnech 24.-25.4.2015 noční pochod za Brdskou čarodějnicí. Na výběr byly dvě trasy (12 a 25 Km). Kratší trasou prošlo 18 účastníků z 49. PS Kočovníci, 68. PS Lvíčata, 117. PS Kalich a 188. PS T.O. Bobříci.
Reportáž z (krátké) Brdské čarodějnice
Stojíme na Hlavním nádraží v Praze. Snažíme se držet spolu. Zatím jsme
čtyři. Tři děti a jeden vedoucí – Lvíčata. Vedle místa, kde čekáme,
právě zastavuje opožděný vlak na Beroun a davy lidí se hrnou dovnitř a
ven. Mezi lidmi můžeme rozeznat bronzovou sochu rodinky s kufrem, jsme na
prvním nástupišti. Před chvíli jsme se vydrápali z metra a zakoupili si
lístky. Teď čekáme.
Už je vidíme přicházet. Prodírají se davem před vlakem na Beroun a
míří naším směrem – Bobříci a Kočovníci. Tak jsme se našli –
všech jedenáct. Nástupiště z kterého má odjíždět náš vlak zeje
prázdnotou. Linka S7 směrem na Řevnice – tam je shodou okolností i naše
cílová stanice. Téměř vzápětí zapiští brzdy a už je tu červenomodrý
dvoupatrový city elefant, samozřejmě vyšplháme do patra, usadíme se a
jedeme.
Vlak se šine krajinou, Praha-Smíchov, Praha-Velká Chuchle, Praha-Radotín a
dál a dál přes Dobřichovice až do Řevnic. Některé názvy stanic nám
vykouzlí úsměvy na rtech, zvláště Velká Kukle a Do-břicho-více.
V Řevnici dojdeme do sokolovny, máme jí pronajatou na noc. Musíme si ale
pospíšit, protože za necelou hodinku nám jede vlak zpátky do Všenor odkud
budeme startovat. Bereme si proto sebou jen nejnutnější věci – večeři,
baterku, bundu, mikinu, čepici a rychle se vracíme na nádraží.
Vlak stíháme krásně a za několik málo minut už stojíme na startu. Milý
pán startér se na nás směje a nechává si nás všechny zapsat do
startovní listiny. Dostáváme obálky s úkoly a popisem trasy, nafukovací
balónky, o kterých ještě nevíme k čemu budou, provázek, lihovku, mapu a
buzolu. Všichni zapsáni, otevíráme první obálku. Velí nám jít podél
nádraží, dále po žluté až na dětské hřiště. Provádíme poslední
kontrolu batohů, zvedáme se a vyrážíme na trasu.
Cestu ulicemi městečka jdeme ještě za světla a musíme se držet na
chodnících. Už se těšíme do lesa, kde si budeme moci běhat kam nás
napadne. Jen co narážíme na turistickou značku, začíná pozvolna hra,
která se nás bude držet celou cestu – Chytání značek. Každý, kdo se
první dotkne značky, má bod. V poklidném tempu dorážíme k malému
rybníčku a dětskému hřišti. Posadíme se na velikou a dlouhou lavičku,
otevřeme si obálku, a poslechneme si něco málo z historie obce
Všenory.
První úkol, který nám nakazuje obálka, je velmi jednoduchý a pro nás
příjemný – máme si pohrát na dětském hřišti a zahrát si nějaké
tradiční dětské hry. Zkusíme schovávanou a na babu. Když jsme si
dostatečně odpočinuli bereme batohy a vyrážíme dál.
Cesta začíná stoupat. Žlutá značka pokračuje. Stoupáme a stoupáme.
Objevují se první nelichotivé poznámky k cestě, kterých bude ještě za
večer mnoho. Další obálka a delší pauza na večeři nás čeká až
u křižovatky s červenou značkou – Červená hlína. Vyhlížíme
spásnou červenou barvu mezi bílými pruhy, ale marně. Cesta stále stoupá a
stoupá. Konečně. Před námi mezi stromy prosvítá rozcestník. Padáme na
zem, zhluboka oddychujeme a ten, který se už dostatečně vzpamatoval, se
pouští do večeře.
Třetí obálka nám sděluje informace o blízké vesnici. Popisuje další
cestu, na rozcestník po červenožluté z něj na další rozcestník po
modročervené. Nakonec dojde i na úkol. Máme si nafouknout balónky,
přivázat si je k batohům a lihovou fixou na ně nakreslit vtipné, nebo
svoje obličeje. Činnost je to zdlouhavá, ještě že máme mezi sebou
profesionála – jak sám tvrdí – na zavazování balónků, to nám to
alespoň trošku usnadňuje. Přesto se nám nedaří odvrátit nevyhnutelné a
jsou malé ztráty už při nafukování a kreslení, naštěstí máme
náhradní balónky a ty to zachrání. Čarodějnice na Babce bude kontrolovat,
kdo donesl všechny. Než vyrazíme, stihne nás předejít jedna výprava.
Poslední úpravy a pokračujeme v cestě i my.
Jdeme cestou, lesem. Už nás neunavuje věčné stoupání, cesta jde mírně
nahoru a zase trochu klesá a tak pořád dokola. Sluníčko rudne a mizí mezi
stromy. Šeří se. Šero se pozvolna a nenápadně prohlubuje. Najednou nikde
nevidíme žádnou turistickou značku. Panika. Zastavujeme a vedoucí
soustředěně sledují mapu. Natáčejí ji sem a tam. Po chvíli nerozhodně
pokračujeme. Za zatáčkou nás čeká uklidnění – další značka.
Míjíme rozcestí U Šraňku a pokračujeme až k rozcestí U Trojáku.
Tady stojíme. Máme krátkou pauzu na oddechnutí. Otevíráme čtvrtou
obálku. Dozvídáme se něco málo o nedaleké osadě, trempech a zvláštním
vodopádu, ani jedno však nevidíme. Nakonec přichází to nejlepší –
další úkol. Kdesi v našem okolí se nachází „Sušenkový strom“.
Bereme buzolu a nastavujeme požadovaný azimut. Třicet kroků. Nic. Kolem nás
je tma a v ní se nenachází žádný zvláštní strom. Jen samé smrky a sem
tam břízka. Otáčíme se a chceme zklamaně vyrazit zpět na cestu, když tu
náhle kousek od nás na druhém konci malé loučky ho vidíme. Krásný
voňavý strom ověšený lahodnými sušenkami. Každý si bere malé
občerstvení a vyrážíme zase na cestu.
Jdeme po červené směrem na Skalku, již se nás dotýká únava. Stále však
šlapeme dál a dál do temné noci. Cesta je rovná a velmi dlouhá. Konečně
na jejím konci rozeznáváme nějaké budovy a vidíme světlo. Před
zavřeným kioskem se usadíme kolem vyhaslého ohniště a otevřeme další
obálku. Zase nás čeká něco málo z historie, ale už jsme tak unaveni že
moc nevnímáme. Úkol je prostý, spočítat čtverce na obrázku. Každý se
o to pokusí a každému vyjde jiné číslo. No co, správnou odpověď se
snad dozvíme na Babce. Ještě chvíli odpočíváme. Nakonec musíme
pokračovat. Zvedneme se a pomalu pokračujeme.
Zelená se klikatí lesem a my z ní máme zahnout na Babku po neznačené
cestě asi 150 metrů za elektrickým vedením. Za vedením, ale nenacházíme
žádnou cestu. Pokračujeme po zelené a zahýbáme na první možné cestě.
Neznačené cesty se před námi klikatí a my pomalu mizíme v podrostu.
Zastavujeme se. I neznačená cesta kamsi zmizela a stojíme sami uprostřed
lesa. Kolem je tma a ticho. Obzor je na všech stranách rovný. Nikde to
nevypadá na nějaký kopec. Sesuneme se na zem a necháme vedoucí aby se
radili. Hrbí se nad mapou a diskutují. Potom se rozejdou do noci. Každý
jiným směrem a my vidíme jen mizející světla baterek. Křik. Kdosi volá,
že našel modrou značku. Pomalu vstáváme, abychom pokračovali ve své
pouti.
Po několika desítkách metrů, ušlých po uzounké lesní cestičce,
skutečně narážíme na cestu s modrou značkou. Chvíli po ní jdeme, dokud
nenarazíme na odbočku nám dobře známou jako „odbočka k vrcholu“.
Odbočíme. Poslední drobné stoupání a jsme tam – Babka.
Pan startér na nás už čeká a opět se mile usmívá, vyptává se jaká
byla cesta, a jak se máme. Potom nás zavede k ní – Brdské čarodějnici.
Čarodějnice se vznáší ve vzduchu a kouká na nás z výšky. Děkuje nám,
že jsme se na ní přišli podívat a ptá se, jestli by se nechtěl někdo
nechat sníst. Nikdo se k tomu nemá. Proto se rychle rozloučíme a přejdeme
zpět k ohni, kde na nás už čeká čaj a diplomy.
Sedíme u ohně a začíná se nám nálada trochu zlepšovat. Vrcholová
čokoláda nám jí ještě více zvedne. Pohoda a klid.
Čas se nachýlil a musíme zase vyrazit. Pod kopcem nás čeká sokolovna
s velmi pohodlnými spacáky. Vstáváme a odcházíme. Cesta vede stále dolů
a dolů. Spokojeně klesáme a velmi se těšíme do spacáčků. Cesta uteče
jako voda a už procházíme městečkem. Otevřená branka, dveře, schody a
už nás čekají spacáky. Jen se převléct a vyčistit zoubky. „Dobrou
noc.“
Ráno je rozespalé, Bobříci nás opustí dříve, protože mají v Brdech se
zbytkem své pionýrské skupiny nějakou hru a my se pomalu vyhrabáváme
z postelí. Snídaně. Sbalíme si věci a opustíme naše noční
útočiště. Než bude čas odjezdu zastavíme se ještě na hřišti, kolem
kterého jsme šli včera v noci. Zajezdíme si na lanovce, hrazda nás
pobaví, kolotoče zatočí a houpačka zhoupne.
Je čas jít na nádraží. Chvíli čekáme a už je tu vlak. Linka S7 do
Prahy-Hlavní nádraží. Jedeme. Opět míjíme ty komické stanice a na
Hlavním nádraží v Praze vystoupíme. S Kočovníky se rozloučíme
u vstupu do metra. Každý oddíl jede jiným směrem. Rodiče nás už
určitě čekají doma s obědem.
Reportáž napsal Radovan Mlejnek (Piškotek) z 68. PS Lvíčata
Foto Marcel Šíp z 49. PS Kočovníci
Související odkazy
Přiložené fotografie
