Květinový den 68. PS Lvíčata
Nikdo moc nemá rád ranní vstávání. My jsme se ale ve středu 13. 5. 2015 překonali. Je šest deset ráno a čekám, jak jsme domluvení na ostatní na zastávce Kobylisy. Nikde nikdo. Hned, jak se veliké červené digitální hodiny překlapnou na další minutu, už se objevují první. Všechny čtyři děcka se nám pěkně sejdou. Snad nás dole na Palmovce budou čekat velcí instruktoři.
Moje obavy naštěstí zmizí hned, jak nastoupíme do tramvaje. Jedou tou
naší.
Cesta uběhne jako voda a jsme na Palmovce. Tady budeme prodávat. Otevírám
(trochu tajemnou) krabici a vytahuji z ní tašku pro každého instruktora.
Obsahuje vak, stovku kytiček do základu a stovku letáků, plnou moc a
nějaké další důležité věci. A je tu první problém, jak
k instruktorům rozdělit děti.
Zatímco se připravujeme prodávám první kytičky nedočkavcům co
procházejí kolem. Nikdo se nemá k tomu rozhodnout kdo s kým bude. Použiji
proto svojí rozhodovací pravomoc a určím akční dvojice. S vidinou
předchozí nerozhodnosti určuji i akční rádius každé dvojice.
Strategicky obsadíme všechny čtyři východy z metra.
Prodáváme. Jde to skoro samo. Lidi se zastavují a s úsměvem na tváři
přispívají a dostávají žluté kytičky – letos se stříbrnou stuhou.
Když kolem mě nestojí zrovna hlouček zájemců oslovuji náhodné
kolemjdoucí. Jde to dobře. Často slyším věty typu: „Na tohle
dávám.“, „Tohle je jediné čemu věřím.“ a podobné.
Občas se objeví žluté dvojice, které nepatří k naší tlupě, ale brzo
zjišťují, že nemajíce výhody roztomilého úsměvu dětí, neutrží
téměř nic. Vyklízí pole a my zůstáváme na Palmovce skoro jedinými
prodejci.
Kytičky mizí z našich zásob po jedné. Mohlo by se proto zdát, že nám
1400 kytiček vystačí až do večera. Není to pravda. Kolem poledního
doprodáváme poslední kousky. Scházíme se kolem prázdné krabice a
domlouváme se na rozchodu. Zastavují se u nás lidé a ptají se po
kytičkách. Musíme je bohužel zklamat. Prodali jsme i většinu
poškozených. Ještě pořídíme skupinovou fotku a každý se už vydá
vlastním směrem.
Nasazuji si na záda batoh zatížený naším výdělkem a spěchám s ním
rovnou na poštu. Usměvavé (vážně) paní za přepážkou předám vaky a
domlouvám se na vyzvednutí zítra.
Když si další den sečtu všechny vaky zjistím naší tržbu:
40 395 korun. Den se nám velmi vydařil.
Reportáž a foto: Radovan Mlejnek (Piškotek)
Související odkazy
Přiložené fotografie
