Hledání ztracených Velikonoc v podání 87.PS Javor
Jak to celé začalo? Zprávou, že se ztratily Velikonoce. Ze starých knih jsme věděli, že byly Velikonoce dříve velkými svátky, provázené mnoha velikonočními tradicemi a zvyky. Co se stalo, že zmizely? Jak to napravit? A tak byla vyhlášena velká výprava k záchraně ztracených Velikonoc. K výpravě se přihlásila dlouhá řada dobrovolníků, plných elánu a snahy pomoci s nasazením všech sil, znalostí a odvahy.
Za velkým dobrodružstvím jsme vyrazili ve středu 19. března hodně
vypaseným železným ořem z pražských Vršovic. Podle kalendáře mělo
pomalu začínat jaro, za oknem ale bylo vidět sníh. Ten nás měl provázet
po celou dobu výpravy.
Ve městě Tábor jsme přesedlali na autobus, který nás se západem Slunce
odvezl do malé vísky se zvláštním názvem – Předboř. Na cestu
z návsi Předboře polem i lesem k naší základně nám nádherně svítil
měsíc. Když jsme dorazili na základnu, která se měla pro několik
následujících dní stát naším domovem, zatopili jsme a připravili svá
ležení.
Po bohaté večeři z vlastních zásob i ze štědrých sponzorských darů
jsme se pomalu uložili k spánku, abychom načerpali síly k plnění
náročných úkolům naší výpravy.
Druhý den nás přivítal chladným ránem a sněhem. Po snídani jsme všichni
přiložili ruce k dílu, abychom další dny netrpěli zimou a hlady –
nasbírali jsme suché padlé dříví na vaření a otop. Už při sbírání a
přípravě dřeva jsme se pěkně ohřáli – jak pravil Tatíček, dřevo
zahřeje dvakrát…
A pak již jsme začali pátrat po ztracených Velikonocích. Bylo potřeba
přijít na strategii, jak postupovat, co udělat, abychom Velikonoce našli a
oživili. Dotazy získanými v okolí základny jsme zjistili, že
o Velikonocích nikdo nikdy neslyšel. Situace byla horší, než jsme čekali.
Byl dán jednoznačný směr našeho pátrání: MINULOST. Abychom se dostali do
minulosti, museli jsme najít způsob a místo, jak a kde lze cestovat
časem – chtěli jsme odhalit, kdy se naposledy Velikonoce slavily a co se
pak stalo, že zmizely. Hledání místa pro cestování časem nám zabralo
celý zbytek prvního dne naší výpravy. Vládlo aprílové počasí,
padající sníh se střídal se sluníčkem, fujavice s krásným počasím.
„Tajemné místo“ pro cestování časem jsme nakonec úspěšně našli a
večer jsme tak mohli uléhat s dobrým pocitem a s hlavami plnými myšlenek,
jak to udělat, abychom dokázali cestovat v čase.
V pátek jsme se opět probudili do zasněženého a chladného rána. Začali
jsme hledat způsob cestování časem a hlavně přemýšlet o tom, jakou
historickou dobu vlastně musíme navštívit. Zjistili jsme, že pro
cestování časem musíme objevit heslo – bylo to náročné, ale opět jsme
uspěli. Tak začalo naše cestování časem. Nejprve jsme navštívili
osmdesátá léta v Čechách a vyptávali jsme se na Velikonoce. Bez
úspěchu. Následoval přenos časem do dalšího období a na jiné
místo – Německo a období druhé světové války. Zde jsme pokračovali ve
shánění informací o Velikonocích (v němčině), ale ani zde nebyla naše
mise úspěšná – Velikonoce nikdo neznal. Poté jsme cestovali časem do
let třicátých a do staré dobré Anglie, opět jsme pokládali otázky
o Velikonocích (tentokrát anglicky), ale bohužel stále marně.
Pomalu jsme začínali být nešťastní, docházely nám síly a motivace
k dalším misím. Vše jsme vsadili na poslední možnost – Rusko
dvacátých let 20. století. Tato mise začala na statku v jednom zapadlém
koutě Sibiře. Přivítal nás nerudný venkovan, sekající dřevo a
obávající se jakýchsi úředníků, kteří mu měli přijít vzít jeho
malý statek (psal se totiž rok 1918). Lámanou ruštinou jsme mu
vysvětlovali, že nejsme úředníci, ale cestovatelská výprava hledající
Velikonoce. Po několika dlouhých minutách přemýšlení a pozorování nám
bodrý venkovan otevřel svou náruč, po slovansku nás všechny srdečně
přivítal a seznámil se svou ženou. Zavedl nás do statku a velmi potichu a
opatrně nám vyprávěl, že o Velikonocích ví, že velikonoční zvyky
zná, ale bohužel díky novým poměrům v jeho zemi byly Velikonoce zrušeny
a je zakázáno o nich mluvit.
Když jsme se ptali, kdo a proč Velikonoce zakázal, bál se odpovědět. Po
dlouhém přemlouvání řekl, že se tajgou potulují ti, co je zakázali, a
potrestají každého, kdo by je slavil, zmiňoval se o nich či se na ně
vyptával. Po této návštěvě jsme již věděli, co se stalo a kde hledat
ty, co mohou za jejich ztracení a zapomnění.
Během dne jsme si našli čas a vyrobili dvě Morany pro přivítání prvního
jarního dne a vyprovození paní zimy. Morany jsme poslali pryč po potoce, a
tak měla odejít i paní zima. (No, asi něco úplně nezafungovalo –
sněžilo až do pondělka…)
Hledání informací potřebných k obnově Velikonoc a hledání těch, co
mohli za zákaz Velikonoc, jsme museli ponechat na druhý den, protože již byl
večer a po tolika náročných misích jsme si zasloužili poctivý
posilující spánek.
V sobotu jsme po doplnění zásob dřeva pokračovali ve výpravě –
hledali jsme zapomenuté velikonoční zvyky a také místa, kde by se mohli
skrývat ti, co Velikonoce zakázali. Celý den byl vyplněn náročnými
úkoly, cvičením mrštnosti těla i mysli. Večer přinesl jedno velké
překvapení – pomocí několika indicií jsme nakonec odhalili místo
úkrytu oněch „padouchů“, kteří Velikonoce zakázali. Po náročném
pochodu nočním lesem jsme nalezli chatrč a také toho, kdo všechno to zlé
způsobil. Naštěstí již nebyl nebezpečný – čas to vyřešil za nás.
Zbyla z něj jen hromádka kostí. A tak nám již nic nestálo v cestě
k záchraně velikonočních svátků.
Celou neděli jsme věnovali obnově a připomínání velikonočních zvyků,
slavnostně jsme zdobili základnu a připravovali se na velké oslavy svátků
jara – Velikonoc. Sbíralo se na pomlázky, hrály se různé jarní hry.
Bylo veselo. Spát se šlo brzo, neboť nám mise daly pořádně zabrat, ale
také jsme se už nemohli dočkat pomlázky.
Ve sváteční pondělí kluci vyšlehali všechny přítomné holky, aby
neuschly – aby byly po celý nastávající rok zdravé. Sice kolovaly
zvěsti, že v přestupný rok to má být naopak a mají šlehat holky kluky,
ale tradice byla silnější. Připomenuli jsme si další jarní a
velikonoční zvyky a tím úspěšně zakončili poslání naší výpravy.
Velikonoce byly zachráněny.
Po dobrém obědě (mimochodem Tatíčkova a také Ditina kuchyně byla po celou
dobu výpravy jako vždy vynikající!) nás čekal úklid základy a návrat do
civilizace.
Všichni, kdo se velké výpravy za hledáním ztracených Velikonoc
zúčastnili, na sebe mohou být právem hrdi. I přes velmi náročné
podmínky a mnoho těžkých úkolů, které jsme museli splnit, jsme uspěli.
Zachránili jsme Velikonoce – doufejme, že pro všechny příští generace.
Proti naší odvaze a síle nemá nikdo šanci. I když padouchů chodilo a
chodí po světě spousta… A proto: nashledanou někdy příště!
Text a foto převzato ze stránek 87.PS Javor.