Expedice Slovinsko 2008 (akce pro rodiny s dětmi)
To takhle sedíme 27. června 2007 s Ďoubalíkem v autobusu a uháníme k Vyššímu Brodu. Za námi sedí účastníci akce Rodinka – Vltava, taťka Bulík zpívá s prckama s kytarou. Nálada je výborná a my už teď tušíme, že nás to bude moc bavit, že to bude super akce a že bude mít úspěch… A tak začínáme dumat, co podnikneme s Rodinkou příští rok :-) Přiznávám, trochu předčasně, ale naše nejlepší nápady vznikly vždycky nějak ulítle…
Těmito slovy začíná Deník expedice
Slovinsko 2008, kterou jsme podnikli v rámci tradice akcí pro
rodiny s dětmi při 10. PTO Severka. Po 5 letech víkendových výprav,
týdenním táboře, zimních horách a letní Vltavě vznikla myšlenka na
Slovinsko… První prázdninový den jsme tedy naložili do autobusu všechnu
bagáž, včetně stanu pro provizorní kuchyni, lavic a stolů, dvou velkých
vařičů a přepravek plných zásob jídla na celý týden. Expedice trvala
9 dnů a zúčastnily se jí jak oddílové rodiny s dětmi, tak vedoucí
oddílu a různí kamarádi a známí. „Účastníků zájezdu“ nás
bylo celkem 45 a coby pořadatelé jsme zajišťovali dopravu autobusem,
ubytování postupně ve třech kempech, kompletní stravování oddílovým
stylem a program, do jisté míry nabídkový a dobrovolný.
Projeli jsme celé Slovinsko a přesně jak jsme plánovali, program postupně
gradoval. Zahájili jsme prohlídkou města Maribor (které nás ale
příliš nenadchlo) a na první noc jsme se utábořili nedaleko pěkného
městečka Ptuj – údajně je nejhezčím a nejzajímavějším
místem severovýchodního Slovinska. Bylo opravdu pěkné, zvlášť když jsme
na procházku vyrazili v noci, kdy bylo vše krásně osvětlené… Všechny
však mnohem víc uchvátil úžasný aquapark, který byl součástí (a
v ceně) kempu. Tak rychle postavené tábořiště po příjezdu jsme snad
ještě nikdy neměli :-) V okamžiku všichni řádili v bazénech a na
tobogánech a dopolední program na následující den byl rázem jasný…
Naše další cesta vedla do hlavního města Lublaň, kde jsme si
prohlédli hezké historické centrum, známý „Trojitý most“, pěknou
nábřežní promenádu a hlavně Lublaňský hrad, který se některým líbil
a některým ne. Místy bylo totiž trochu absurdní, jak starobylý hrad
doplňují a opravují moderními prvky kovu a skla. Ale na druhou stranu, je to
jejich hrad, tak ať si ho opraví, jak chtějí. Hitem Lublaně bylo učení se
slovinských průpovídek – krom toho, že dětem tady říkají
„otroci“ a cukrárna má poetický název
„slaščičarna“, jsme si oblíbili „Kadilci umirajo
mlajši“ (kuřáci umírají předčasně) a nakonec nás nadchlo „Vi
ste tukaj“ (na info mapách – nacházíte se zde).
A pak jsme už uháněli na jih, k moři, na předměstí Portorože –
Lucija. Zdejší kemp nás dost zklamal – jakési terasy nebo kamenité
plácky těsně u silnice, kam se ani nevejdeme… Naštěstí Ďoubalík
dohádal s kempařem o třídu lepší místo v části kempu „A“, tak se
nakonec na 3 noci vybalujeme na dvou rovnějších terasách, stavíme naši
kuchyni a posléze zabíráme i místo vedle umývárek na provizorní letní
jídelnu. Je tu i stín a ve sprchách teplá voda zadarmo. Ono nebude tak
zle…
Ovšem moře a pláže ve Slovinsku nejsou nic moc a tak s láskou vzpomínáme
na naši Korsiku 2005. Pláž je betonová, do vody vedou schody, ve vodě
plave tráva a řasy a místo k plavání je vyhrazeno bojkami, za nimi plavat
nesmíme, jezdí tam lodě a huláká pak plavčík :-) I tak jsme se ale
dostatečně vyřádili ve vodě, došlo i na lovení krabů a mořských
okurek. Brzo se ovšem stejně všichni spálili, takže nebyl ani moc důvod,
setrvávat u moře i další dny a mohli jsme po odpočinkovém dni vyrazit na
výlety do vnitrozemí :-) Navštívili jsme naprosto úžasné Škocjanské
jeskyně – napřed jsme sice trochu brblali, že tohle cosi
s krápníkama máme doma taky, ale nakonec nám vyrazily dech obrovské
podzemní prostory s řekou Rekou, bublající 45 metrů pod námi –
přecházeli jsme nad ní po malém mostku. „Tohle“ a další rozlehlé
jeskynní sály opravdu doma nemáme.
Dalším bodem programu byla světoznámá stáj Lipica a na závěr
večerní výlet do blízkého městečka Piran, což bylo asi nejhezčí
město, jaké jsme ve Slovinsku viděli… Slunce zapadalo za mořem, lodě se
pohupovaly v maríně. Někteří se vydali na kopeček prohlédnout si kostel,
ostatní šmejdili křivolakými uličkami a hráli si v nich na schovávanou,
několikrát jsme si mysleli, že už snad lezeme někomu do předsíně,
abychom se ale nakonec vynořili na tom pravém místě, na pobřeží
u majáku. A pokračujeme po krásné promenádě na pobřeží, kavárničky,
stánky, suvenýry, děti prodávající své výrobky nebo úlovky z moře.
Piran září světly do tmy…
Ráno balíme, nakládáme autobus s vlekem a vydáváme se směr
Predjamský grad. Je opravdu zvláštní, vmáčknutý do skály a
uvnitř je mnohdy místnost kombinovaná s jeskyní nebo tajnou chodbou. Během
další cesty přes stále hezčí a vyšší hory do Bovce jsme potkali menší
jezero u silnice na řece Soča, zvláštně modré a neuvěřitelně studené.
Mnozí se odvážně vrhli do ledové vody a výkřiky, které se ozývaly,
nebyly vždy jen radostné :-) Do Bovce, malého městečka uprostřed
hor, jsme dorazili v podvečer. Ďoubalíkův kamarád Michal, který nás zde
hostil, na nás už čekal a příjemné přijetí bylo začátkem prima dnů
v horách. Místečko jsme měli vyhrazeno, byl tam i přístřešek pro
případ deště, který jsme záhy využili, protože v Bovci nás počasí
občas konečně trochu zchladilo.
A program postupně graduje. V duchu Ďoubalíkova návrhu „budeme se
placatit kolem kempu a u toho navštívíme vodopád Boka“ jsme se
vybavili na placatění… Vydáváme se na „vyhlídku na vodopád“… To,
co následovalo, se ale značně vzdálilo naší představě o „placatění
se“. Lezli jsme do kopce, místy to připomínalo schody, kamenná suť se
člověku drobila pod nohama… Funěli jsme jako lokomotivy a dumali o tom,
že zespoda ten vodopád taky nevypadal špatně. Krásné chvíle nastaly,
když se šlo pod stromy stínem, v horších chvílích se vylezlo na slunce a
to jsem myslela, že se doslova vypařím. Asi ve třetině cesty část
posádky založila základní tábor s tím, že dál už se plahočit nebudou,
zbytek ale statečně dorazil až do cíle. Stálo to za to a vyhlídka byla
úžasná. Ale to si člověk uvědomí až nahoře :-)
Další den jsme se vyvezli lanovkou z nějakých 400 metrů Bovce až do
výše 2202 m nad mořem. Postupně se kolem nás měnil terén, ochlazovalo
se, až jsme vystoupili nahoře mezi skalami se zbytky sněhu. Všichni byli
nadšení, trochu se přioblíkli, nasadili sluneční brýle a hurá na sníh
:-) Proběhlo rozdělení posádky na dva týmy. Starší zdatnější
stateční se vydali na delší túru na Vysoký Kanin, my méně zdatní
a s prckama (ale stejně stateční) jsme se vydali vylézt na Okno do
Itálie. Obě skupinky si při náročném výstupu a měnícím se počasí
zažily svoje a na tuto cestu budou dlouho vzpomínat… Není však v mých
silách, popsat tyto dojmy stručně a proto případné zájemce odkazuji na
náš deník z expedice :-)
Jak se nám tak program zájezdu hezky stupňoval, nadešel den D, zlatý hřeb
všeho dění. Zájemci o rafting a canyoning byli po přihlášení
rozděleni do skupin. Všichni si nafasovali kompletní neoprenovou výstroj,
rafťáci vyrazili na řeku a skupinka „kaňoningu“ se s instruktory vydala
na cestu vzhůru, odkud se pak vraceli kaňonem dolů. Já jsem šla fotit a
jenom jsem zírala. Všichni odvážlivci klouzali na skluzech do tůní,
skákali kolem vodopádu, užívali si to a bylo to na nich vidět.
U některých skoků se mi opravdu tajil dech, když jsem je viděla skákat
mezi skalami do tůně, no a tím největším vodopádem je potom spouštěli
na laně… A jak to vypadalo na raftech si asi představit umíte – divoká
řeka Soča, voda cáká všude okolo… Naši vodáci zvyklí na Vltavu se
docela divili :-). Všichni si rafting i canyoning na 100% užili a na konci na
nich byla vidět jak euforie, skvělá nálada a nadšení, tak veliká
únava. Bylo to vypětí po všech stranách, ale určitě nikdo z nich
nelitoval, že si tohle zažil.
Jsme rádi, že jsme se z expedice v pořádku vrátili a jsme bohatší
o spoustu zážitků. Snad se všem s námi dobře jelo, šlapalo, jedlo a
pilo, spalo i smálo. Viděli jsme města, moře, řeky, jezera, jeskyně,
hrady, vodopády, nádherné hory… Koupali jsme se v moři, v řece,
v jezeru, v aquaparku i ve vlastním potu… Jeli jsme autobusem, lanovkou,
šplhali do kopců a skákali do tůní… Naše expedice Slovinsko je za
námi, byla vydařená a nezapomenutelná. Krom zážitků budeme vzpomínat
i na lidi, jejich hlášky… Na spoustu dalších věcí, které ani nemůžu
zvládnout sepsat, protože by to stejně nikdo nezvládl přečíst a řada
věcí je prostě nesdělitelných. Díky všem za společnost a dobrou
náladu – a AHOJ někdy příště ! Naše Rodinka 2009 se už pomalu
plánuje :-)
Související odkazy
Přiložené fotografie
