Dobrodružství na vodě
Štěpánka Hilgertová je nejen skvělá sportovkyně, ale určitě nepřeháníme, když ji nazveme sportovní celebritou – představování je proto asi zbytečné. Proč o ní ale píšeme? Prvotní inspirací byl rozhovor na jednom internetovém deníku, kde vzpomínala na své členství v pionýrském oddíle – a byly to zjevně vzpomínky milé. Řekli jsme si proto, že ji zkusíme oslovit a vyptat se ještě trochu víc – a držitelka nepřeberné sbírky medailí ze závodů kajaků souhlasila.
Pojďme rovnou k vašemu bývalému pionýrskému oddílu. Můžete
nám ho trochu přiblížit?
Oddíl se tuším jmenoval „Mladý průzkumník“, byl to turistický oddíl.
Jednou týdně jsme měli schůzky v klubovně s tradiční náplní –
učení různých dovedností jako např. vázání uzlů, morseovka a podobně,
různé hry. O víkendech se jezdilo na výlety na různá zajímavá místa.
Měli jsme „Vandrovní knížku“, do které jsme sbírali razítka
z navštívených míst, nalepovali vstupenky a při získání určeného
počtu jsme se mohli stát tovaryši nebo mistry cechu vandrovního. V létě
jsme jezdili na tábory s převážně sportovní náplní různého druhu.
Zkusíte si vybavit nějakou výraznou vzpomínku, zážitek,
dobrodružství z té doby?
Nenapadá mne nic úplně konkrétního, spíš si při zpětném pohledu
uvědomuji, že většina činností, které jsme provozovali, byla „jedno
velké dobrodružství“. A to díky organizačním schopnostem, ale i odvaze
našeho vedoucího. Slaňovali jsme ze skal, jezdili na kladce po laně přes
vodu a dělali spoustu dalších, z dnešního pohledu poněkud
„adrenalinových“ aktivit, které by si zdaleka ne každý troufl se
skupinou dětí podnikat.
Dalo vám členství v oddíle něco, z čeho čerpáte do
dneška?
Naprostá většina členů oddílu byli spolužáci ze třídy na ZŠ, a tak
jsme spolu trávili nejen čas školní, ale i značnou část času volného.
Společně prožitých 8 let nás opravdu hodně stmelilo, dodnes se rádi
scházíme a přes velmi rozdílné osudy a zaměření vždy panuje uvolněná
atmosféra a skvěle si rozumíme.
Navíc jsem díky oddílu (přestože jsem byla městské dítě) značnou
část dětství strávila v přírodě – na výlety se chodilo celoročně,
bez ohledu na počasí, nachodili jsme spoustu kilometrů a i v zimě třeba
udělali ohýnek na zahřátí a uvařili v kotlíku čaj.
Jezdíte na vodu i jen tak, když máte volno?
Bohužel nemívám volno v době, kdy se jezdí na vodu, tou dobou je obvykle
závodní sezóna v plném proudu. Udělat si pár dní čas a sjet Vltavu se
nám podařilo jen jednou, bylo nás několik rodin s dětmi. Dojmy byly ovšem
poněkud rozporuplné – nasbírat dříví na oheň v okruhu několika
kilometrů jakéhokoli tábořiště bylo zhola nemožné, to už spíš
člověk nasbíral košík hub. Prostě poněkud přelidněno na to, aby to byla
pohoda, ale i tak jsme si to užili.
Nezasvěcenému člověku se musí zdát, že váš život je dost
dobrodružný – divoká voda, adrenalin při závodech, radost
z vítězství. Je to tak? Jste dobrodruh?
To nevím, záleží na úhlu pohledu. Já sebe sama za dobrodruha nepovažuji,
pro mne je to slovo spojeno s nebezpečím, a to rozhodně nevyhledávám.
Náš sport je poměrně bezpečný, závodník se své dovednosti učí
postupně při zvyšující se náročnosti vodního terénu, na břehu bývají
trenéři, okolo další kolegové. Nosíme plovací vesty a helmy, při
těžších soutěžích asistuje i vodní záchranná služba. Dobrodruh je
pro mne ten, kdo vyrazí na prvosjezd obtížné řeky někam daleko od
civilizace, bez šance na záchranu v případě problémů.
Slovo dobrodružství padlo už několikrát a není to náhoda –
celý Pionýr je totiž „dobrodružství na míru“. Co tato slova znamenají
pro vás?
Na to jsem myslím už tak trochu odpověděla u minulé otázky.
„Dobrodružství na míru“ je pro mne nějaká zajímavá, aktivní
činnost, která do určité míry vyžaduje i překonání sebe sama,
přinášející spoustu emocí, prožitků, ale bez extrémního rizika. Tohle
slovní spojení se mi líbí, řekla bych, že můj sport je pro mne přesně
takovým „dobrodružstvím na míru“.
Štěpánka Hilgertová
Narozena v roce 1968 v Praze.
Od roku 1980 trénovala v kolektivu mladých kajakářek v TSM Tesla
Žižkov.
První medaili získala na přeborech žáků v hlídkách již v roce
1981.
V zimě roku 1986 se Štěpánce a Lubošovi Hilgertovým narodil syn Luboš,
který je také úspěšný kajakář.
Na OH v Atlantě v roce 1996 si dojela pro zlato a po dlouhých 28 letech od
Mexika 1968 se tak stala první ženou, na jejíž počest se hrála na OH
česká státní hymna…
Do své sbírky přidala ještě jednu zlatou olympijskou medaili z OH Sydney
2000.
Tento rozhovor vyšel také v Mozaice Pionýra v lednu 2013 – strana 9.