Byli jsme šťastní ve Šťastné zemi
Opakovaně jsme slýchávali chválu na rodinný areál v Radvánovicích nedaleko Trutnova, který nese tak příznačný název – Šťastná země, že nám to nedalo a rozhodli jsme se tam vyrazit na jednodenní víkendovou akci. A tak jsme se jednu květnovou sobotu sešli brzy po ránu na jaroměřském nádraží a ve středně velkém počtu (24 oddíláků) jsme vyrazili mašinkou směr Hrubá Skála. Na cestování jsme zvyklí a nečiní nám žádný problém, umíme přestupovat a pokud nám to občas vedoucí připomenou, pustíme sednout i starší cestující.
Na Hrubé Skále nás přivítaly temné mraky (což je s podivem, neboť celou cestu se na nás usmívalo bezmračné nebe a sluníčko), ale tím jsme si nenechali zkazit náladu. Cesta do areálu byla poměrně krátká, takže jsme po nějakých 10 minutách stáli před branami slibně vyhlížejícího areálu se spoustou aktivit. Zaplatili jsme vstupné (90,– Kč na neomezenou dobu za člověka) a vyměnili si kačky za čtyřlístky, což je místní měna, kterou se zde platí. Nyní nám již nic nebránilo rozběhnout se po areálu a užívat si všeho, co nabízí. A že bylo z čeho vybírat. V areálu byla více než stovka různých prolézaček, houpaček, skluzavek, lanovek a mnoho dalšího. Našim dětem (i vedoucím) se však úplně nejvíc líbily vzduchem foukané trampolíny, které byly velké tak, že by se na ně vešlo hned několik oddílů najednou. A tam jsme se všichni vyřádili dosytosti. Zábavu jsme střídali s odpočinkem, jídlem a pitím, kdo chtěl, mohl se zúčastnit nabízených rukodělných aktivit, které byly vyhlašovány v rámci soutěží. A někteří se také zúčastnili. Jak děti, tak i vedoucí. Velmi jsme se pobavili v případě vyhlašované soutěže o nejhezčí malovaný kamínek. Na povel „Přineste si kamínek, který si vzápětí pomalujete“ se soutěžící rozeběhli po areálu, aby si našli ten svůj. Po návratu se slečny pořadatelky nestačily divit. Všechny děti přiběhly zpět s malými kamínky, jen naši pionýři museli mít zase něco zvláštního. Kraťa s Lůčou se vrátili s velkou dlaždicí a Domča a Starosta s těžkou cihlou. A tak se malovalo. Šlo jim to moc pěkně. Druhé překvapení nastalo v okamžiku, kdy slečny pořadatelky oznámily soutěžícím, že kamínky si na konci soutěže odvezou domů. Všichni a povinně :-).
Po obědě jsme využili možnosti navštívit místní geopark, který byl vybaven stručnými informačními tabulemi a byl interaktivní. Mnoho věcí se tam dalo osahat a vyzkoušet. Na trase nás čekaly i lanové a přírodní překážky, které jsme museli zdolat, abychom se dostali dál. Moc zajímavé. Nejzajímavější byl přechod přes bažinu… nikdo tam však nespadl, tak nevíme, jak byla hluboká.
Ani jsme se nenadáli a nastal čas návratu. Obtěžkáni našimi díly (cihla i dlaždice s námi skutečně odcestovaly domů) a nakoupenými suvenýry (prim hrály náladové prstýnky) se v rychlosti přesunujeme na nádraží (máme to tařka na minutu přesně) a pak už je jen na programu zpáteční cesta. Část cesty jedeme spolu se skauty a naše vedoucí se baví s těmi jejich o tom, jak jsou ty naše děti úplně stejné (třeba v tom, že zásadně nechodí na záchod samy, ale minimálně ve dvou, a to i na kadibudku :-).
Na jaroměřském nádraží nás už tradičně vítají netrpěliví rodičové, kteří se těší na to, až jim budou jejich ratolesti vyprávět, co vše zase s pionýrem zažily. A že toho bylo…